Tady jste
MaxiHokej Rozhovory 

Jan Platil: Pistole u hlavy i pád ve výtahu!

Jan Platil pro MaxiHokej.cz

Když jsem byl mladý, byl jsem jak utržený ze řetězu a nic moc jsem neřešil.

Hodně věcí jsem však přehodnotil, když mi šlo o život. To bylo v době, kdy se mi do těla dostala po operaci infekce. Od té doby jsem úplně jiný člověk. Opatrný, víc si všechno připouštím. Hrozně se o sebe bojím a s každým píchnutím jdu k doktorovi. Začal jsem si uvědomovat, jak je ten život křehký.

Nepocházím z hokejové rodiny, ale od malička jsem byl hyperaktivní.

Dělal jsem strašně moc bejkáren. Ať už jsem vyhodil pojistky v celém baráku nebo jsem se málem utopil v rybníku. Taky jsem se pořád pral ve školce i ve škole.

Rodiče nevěděli, co se mnou a tak mě dali na hokej.

Už v šestnácti jsem začal hrát za kladenské áčko, ale od českého hokeje mě odradila korupce. Hlavně z tohoto důvodu jsem odešel do zámoří, kde je to v tomhle ohledu mnohem čistější.

Všechny tři roky v juniorech jsem patřil k nejproduktivnějším hráčům soutěže.

Do NHL jsem měl nejblíž asi v devatenácti, kdy jsem vždy opouštěl předsezonní kemp mezi posledními. V té době však týmy disponovaly skvělými obránci, mezi které jsem se pak neprosadil.

V NHL potřebují konkrétní typy hráčů, musíte být fakt dobrým hokejistou, abyste se prosadil. Od juniorů jsem hrál tvrdě a obětavě, pak jsem se technicky vypracoval… Ono to vychází z mojí povahy.

Pan trenér Blažek mi v Kladně říkal: „Když někoho trefíš jednou a pořádně, už tam podruhé nepojede“. Z toho jsem vycházel celou kariéru. Pokud jsem někoho trefil, chtěl jsem, aby si to pamatoval.

Tím jsem si vybudoval pověst, kdy za mnou před zápasem kluci chodili a prosili mě, aby to bylo všechno v klidu.

Hrál jste v různých zemích. Odvezl jste si z nich nějaké zajímavé zážitky?

Jednou jsem jel v Rusku na trénink… Byl jsem ve výtahu, najednou tma, ticho. Vyběhl za mnou Andre Lakos, a řval: „Co se stalo?“.

Říkám, ať jde na trénink, že se mnou spadl výtah, že nepřijdu. Asi po hodině a půl přišel opravář, kouknul na to a řekl: „Nemám nářadí, přijdu později“. Trčel jsem tam tři hodiny.

Všichni psali, že jsem spadnul ze třetího patra, ale já spadnul z prvního, proto se mi asi nic nestalo.

To je Rusko. V Čeljabinsku nám třeba postavili super moderní halu, ale když jednou pršelo, diváci si v hale začali roztahovat deštníky, protože na ně pršelo.

V Chabarovsku se mi zase stalo, že na nás vyndali pistoli, když jsme byli po jednom zápase trochu rozjaření. No a jak to u namachrovaných hokejistů a fotbalistů bývá, narazili jsme na nesprávné lidi.

Pistoli mi dali k hlavě, měl jsem jediné štěstí, že se mnou byl jeden nejmenovaný spoluhráč. Jeho děda byl pravá ruka Jelcina. Jenom řekl jméno a ty frajeři to stáhli a odešli.

Nejhorší je, když je Rus napitej. Říkalo se, že když někdo zabil člověka, zaplatil sto tisíc dolarů a vykoupil se z toho. Když děláte to, co chtějí oni, je všechno v pořádku.

Máte pověst ochránce i mimo led. Je to pravda?

Mistrovství světa 2010 jsem navštívil jako fanoušek. Sedl jsem si na VIP tribunu k české výpravě. Jenže se tam začali nevhodně chovat švýcarští opilí fanoušci. Pořvávali tam a ohrožovali předsedu svazu Krále a paní Hlinkovou.

Ochranka na to nereagovala. Zakročil jsem. Vysvětlil jsem jim, že takhle se chovat nemají a oni dali pokoj.

Jsem takový normálně. Na ulici i kdekoliv, kde vidím člověka v nouzi, pomohu mu. Je to automatická věc. Občas se mi to však ve špatném vrátilo. Koplo mě to do zadku.

Už vždycky budu takový, i kdybych neměl co do huby. Ráno se totiž na sebe můžu podívat v zrcadle.

Jednou jsem jel takhle ve dvě ráno po silnici. Holka s klukem se vybourali na motorce. Hned jsem jim dal první pomoc. Mám kliku na to, že se často napletu do takovýchto situací.

Hokejista čelí v kariéře mnohým pokušením a hrozbám. Jaké jsou podle vás ty největší?

Život hokejisty dokáže negativně ovlivnit mnoho faktorů. Alkohol, drogy, gamblerství, ale i život po konci kariéry.

Většina hráčů se pak neumí začlenit do života.

Spousta hokejistů, kteří skončí s kariérou, trpí depresemi. Je také hodně těch, kteří se rozvedou. Čtyři roky po kariéře mnozí zjistí, že nemají nic, ani žádný život.

Dva roky po konci své kariéry jsem také jen seděl doma, staral se o syna a hnil.

V Americe se na konec kariéry připravují třeba od dvaceti let. To tady vůbec není.

Nicméně, jsou i ty další hrozby.

V Americe u hokejistů jely drogy – marihuana, kokain, v Rusku alkohol.

Máte zkušenost s ruskou bázou?

Hrál jsem za ruský tým CSKA Moskva a přišel za mnou bývalý trenér Bykov, který vedl i ruskou reprezentaci. Říká mi: „Budeš na báze“. No vůbec jsem nevěděl, co je báza.

Odpověděl mi: „Víš, to je takový hotel, abyste nechodili za děvkama“. Taky nám to mělo zabránit v chlastání a tom, abychom dobře jedli.

Taky, abychom nekouřili… A první, co bylo, když jsem přijel na bázu – ta byla uprostřed nějakého lesa, že na pokoji hráli borci karty a u toho cigáro.

Ve dvě ráno pak utíkali za ženskýma.

Většina se však ráno ukázala na rozbruslení, ale byli i takoví experti, že byli tři dny nezvěstní. Nikdo o nich nevěděl, kde jsou.

Tresty byly jen tehdy, když toho hráče chytili. Někdy dávali i dýchnout.

V Americe zase byla taková politika, že si můžeš dělat, co chceš, ale musíš předvést ten výkon na ledě.

Když v Americe pustil trenér hráče na večeři, dal si dvě skleničky a šel domů. Rusáka pustil na dvě skleničky a už se mu nevrátil.

Jednou byl ale velký průser.

Kluci utekli do jednoho podniku pro pány. Jenže on začal hořet a uhořelo tam asi třináct lidí.

Bylo to v Moskvě. Když jsem druhý den přišel do kabiny CSKA, všichni mlčeli. Jinak dělali kravál, ale teď mlčeli. Říkám si, co se to stalo.

Pak za mnou přišel spoluhráč s popálenou rukou a vyprávěl mi, co se stalo, a že utekli.

Jednou jsme také slavili narozeniny brankáře Tylera Mosse. Pili jsme asi do dvanácti víno, ale viděli nás lidé. Druhý den jsme dostali asi deset tisíc dolarů pokutu.

V Rusku je prý mnoho věcí jinak. Potvrdilo se vám to?

V Rusku nemá lidský život žádnou cenu. Když spadlo letadlo s hokejisty Jaroslavle, to už byla před tím jen otázka času, kdy se to stane.

S Honzou Markem jsem bydlel na pokoji při reprezentačních akcích. Ten měl strašnou fobii z létání. Vždy, když přišel na palubu, tak se modlil a pot mu chrčel z čela.

Hráči přišli do letadla, hodili bágl, kam chtěli. Letělo se. Nikdo neřešil vyvážení.

Jarda Kudrna mi vyprávěl, jak jednou letěl z Ruska domů, a křídlem trefili kopu sněhu. Pilot pak jen vylezl, chytl se za křídlo, pohoupal se na něm, zjistil, že drží a letěli dál.

Ptal jsem se pak Jardy: „Proč jsi nevystoupil?“. On se však strašně těšil domů.

Je tam to cestování letadlem hodně náročné. My měli tak málo času na odpočinek, že jsme fungovali na práškách a Redbullu. Připadal jsem si jako kosmonaut.

Co bitkaři a Čechov?

Když jsem hrál proti Viťazu Čechov, majitel toho týmu byl obrovský mafián, který nutil hráče, aby se prali. Měl slabost pro Kanaďany, a když jsem tam poprvé přijel, viděl jsem velký nápis: „WE LOVE CANADIEN HOCKEY“.

V AHL po mě ty bitky chtěli. Měl jsem bránit Spezzu a další. Požadavkem bylo aspoň deset bitek za sezonu. Čechov, to však bylo úplně něco jiného.

Za Viťaz hrál v té době Reid Simpson. Když jsem tak jednou odcházel z ledu, koukám, že na střídačku přišel ten majitel, bouchnul do Simpsona a ukázal na mě.  Hodila se buly a ten frajer mě začal honit po ledě.

Byl jsem proti němu jen taková sušenka. Říkal jsem si, že mě zabije. Hokej se hrál úplně jinde a on mě pořád honil. To bych si tenkrát snad dal radši tu pistoli k hlavě. Dohnal mě, já skočil na led a čekal jsem, co bude. Mlátil mě do zad, pak přijeli spoluhráči a odtáhli ho.

Ten majitel vždycky na někoho ukázal, aby ho jeho svěřenci zmlátili. Chtěl se tím prostě bavit. Darcy Verot mi vyprávěl, že on přišel třeba ve 2 ráno za ním na hotel. Vzbudil ho a řekl mu: „Ty se mnou budeš chlastat“.

On šel a musel s ním chlastat.

Házeli tam talířema a dělali takovéto věci. Hráče, které měl rád, odvezl k sobě na dáču. Zavolal trenérovi a řekl mu, že tenhle hráč teď dva dny nepřijde na trénink, protože je s ním na té dáče.

Říkal, že s ním bude chlastat a střílet do králíků pistolí.

Pak jsme jednou také hráli v Čechově, vyhráli jsme 4:2. Tenkrát dal dva góly David Nemirovsky. Ten mafián k němu přišel, vytáhl pistole a řekl: „Kamaráde, tohle bylo naposled. Jestli se příště zaraduješ, když dáš tady gól, tak tě zabiju“.

Bitkaři jsou jinak hrozně hodní lidé. Mají jen svou masku drsňáka. Třeba David Kočí, to je takový medvídek. Jsou opravdu milionoví, ale tady museli dělat, co jim řekl ten majitel.

 


Jan Platil

Narozen: 9. února 1983 v Kladně, Česká republika
Národnost: česká
Výška: 189 cm
Váha: 94 kg

Kompletní profil hráče na Eliteprospects: ZDE


Datum rozhovoru: 14. 2. 2017 | Autor: Lukáš Jůdl | Respondent: Jan Platil

Úvodní foto: Lukáš Jůdl

Už brzy se můžete těšit na další zajímavé rozhovory, tým MaxiHokej.cz. 

Související články